Linda Bartošová vyzpovídala deset vlivných novinářek, z čehož vzešla kniha Novinářky. Autorka na poměrně malém rozsahu probírá příliš mnoho témat – nerovnost žen a mužů, zkušenosti respondentek a rady pro budoucí žurnalisty. Ani jedné lince proto nemůže věnovat dostatek prostoru. Zásadním problémem Novinářek je však nezvládnutí základních pravidel pro psaní rozhovorů.
Úspěšné ženy z českých médií se v knize Novinářky rozpovídaly o své lásce k žurnalistice, aby k ní nalákaly mladé nováčky. Alespoň tak titul prezentuje sama autorka, moderátorka ČT24 Linda Bartošová. Všech deset vyzpovídaných novinářek – například Světlana Witowská, Apolena Rychlíková nebo Lenka Kabrhelová – v knize sdílejí zkušenosti a popisují svou kariérní cestu.
Ti, kteří by se chtěli o světě médií něco dozvědět, ale v obchodě titul možná úplně minou. Nemají totiž šanci poznat, že je pro ně určený. Veškerá propagace, anotace i provedení obálky totiž doslova křičí: „Tohle je primárně kniha o ženách v médiích a jejich problémech“. A částečně jí skutečně je. Autorka se totiž rozhovory snažila přiblížit prostředí českých redakcí, ve kterých je diskriminace na základě pohlaví běžná. To potvrzují zkušenosti několika respondentek, ale i starší publikace Ženy (a muži) ve zpravodajských redakcích od Lenky Vochocové. Otevírat témata genderové rovnosti samozřejmě není špatně. Novinářky by neměly hrát druhé housle svým mužským kolegům.
Bartošová ale klade otázky tak, aby dostala odpovědi, které se shodují s jejím viděním světa. Některé respondentky – například Daniela Drtinová nebo Libuše Šmuclerová – se ale s diskriminací v práci nesetkaly. Samy v rámci rozhovorů několikrát řekly, že být ženou pro jejich kariéru nepředstavovalo překážku. Autorka si však dál tvrdošíjně stála za svým. Nemluvě o tom, že kniha, která chce nastolovat témata o nerovnosti a ideálně něco změnit, by nejspíš neměla začínat předmluvou, jejíž vyznění je „chceš-li být úspěšnou novinářkou, musíš potlačit svoje ženství“.
Dopodrobna rozebrat genderovou nerovnost v médiích skrz autentické zkušenosti novinářek by jistě vydalo na vlastní přínosný titul. Bartošová však svou knihou skončila rozkročená mezi problémy společnosti a snahou nalákat mladé k žurnalistice. Logicky proto ani jedno téma nemůže probrat dostatečně do hloubky.
Text funguje jinak než audio
Autorka se v rámci rozhovorů dopustila snad všech začátečnických chyb. Některé by se s přimhouřenýma očima daly odpustit: odbíhání od tématu pomocí fráze „k tomu se ještě dostaneme, teď mě zajímá…”, odpovědi neodpovídající na dotaz, nebo více otázek v jedné. Pořád jde ale o knihu rozhovorů, které vede novinářka s kolegyněmi. Určitá péče při editacích rozhovorů by proto byla namístě. Knihu tak paradoxně nejvíce sráží fakt, že je řemeslně naprosto nezvládnutá.
Žurnalistických nedostatků si mediální praxí nepolíbený čtenář možná nevšimne, mizivá stylistická editace textu je ale do očí bijící. Jde o přepis mluveného slova, který prošel jen minimálními změnami, jestli vůbec nějakými. Na tuto chybu dokonce jedna z respondentek upozorňuje, protože se jí prý sama často dopouští. „Učím se teď psát a zjišt´uju, jak moc je jiné stavět text oproti rozhlasové reportáži,“ řekla v rozhovoru Hana Řičicová z Respektu s tím, že s citací se v psané formě musí pracovat jinak, než v rádiu. Člověk si v textu jednoduše všimne opakovaní slov nebo extrémního nadužívání zájmen. Přirozenému plynutí rozhovorů navíc brání žádost o rady pro nováčky v oboru, která vždy uměle utne vyprávění. Kromě toho, že otázky působí nuceně, nepřináší nic nového. Většina žen totiž jen zopakuje, co už bylo řečeno předchozími respondetkami.
Zpětná vazba by neuškodila
Prací novináře je mimo jiné předat informace v takové podobě, aby byly pochopitelné. Mnohdy je zkrátka potřeba sem tam přidat nebo smazat slovo, změnit slovosled, nebo použít jiný výraz, který bude pro čtenáře srozumitelnější. Bartošová, ale ani literární editorka Katarína H. Belejová nic z toho neudělaly. Ženy, které jsou mnohdy špičkami ve svém oboru, tak působí, že ani neumí pořádně česky.
Linda Bartošová není píšící žurnalistkou. Dalo by se tedy pochopit, že nezná základní poučky pro práci s textem a nedošlo jí, co všechno udělala špatně. Záhadou ale je, jak mohlo tolik zásadních chyb uniknout i Belejové. Kniha rozhovorů by proto spíš měla projít pod rukama editora z médií, než ze světa literatury. Obzvlášt´ když jedním z motivů titulu je, že se lidé v médiích nemají bát poprosit o radu nebo zpětnou vazbu. Bohužel tak může být toto poměrně ambiciózní dílo pro začínající novináře přínosné i jako odstrašující příklad špatně odvedené práce.
Autor studuje na Vyšší odborné škole publicistiky zaměření Autorská žurnalistika.