Ten správný moment

Všechno, co v životě dělám, všechny naše skutky, všechny naše rozhodnutí, z nás dělají to, kým jsme. Všechno to má svůj smysl, jak to dobré, tak to špatné. Život je jedna velká řetězová reakce. Někdo něco udělá a někdo jiný na to zase reaguje. Akce a reakce, základní princip fyziky. Naši rodiče by udělali jen jednu maličkost jinak a my bychom se vůbec nenarodili, a nebo bychom byli úplně jinými lidmi. Lidé se potkávají každý den a když se potkají dva správní lidé, může vzniknout něco úžasného.

Mé jméno je Tina Armore a nejsem nijak zvlášt´ zajímavá. Dělám obyčejné věci jako každý jiný. Jdu ven když prší a zapomenu si deštník, a kupuju si předraženou kávu ve Starbucksu, protože je to jediná kavárna, kterou mám po cestě do práce. Jezdím metrem, kde to kafe vyleju na náhodného kolemjdoucího, který mi pak po právu nadává, přestoupím na špatné metro, takže přijdu pozdě do práce, kde mě seřve šéf. Vyřeším hromadu papírování, dojdu si na oběd. A i když sedím u stolu se svými kolegy, tak celou dobu mlčím. Zbytek pracovní doby strávím marným zíráním do počítače, aniž bych udělala nějakou práci, i když vážně chci. Po práci zapadnu do blízkého obchoďáku, kde si koupím levný salát k večeři a zajdu i do nejbližšího knihkupectví, kde obdivuji všechny knížky, které bych chtěla a odolávám pokušení je všechny koupit, protože pak bych neměla na nájem.

Jsem jenom člověk. O půl hodiny později z knihkupectví odcházím s nejnovější knížkou od Colleen Hooverové a špatný svědomím, že je to už druhá knížka tento týden, a to je teprve čtvrtek. Co na to říct, i ten nejobyčejnější a nejnudnější den, se rázem může proměnit v ten nejzásadnější a nejdůležitější. Člověk má pocit, že se najednou octne v jedné z romantických knížek, co tak zbožňuje, a jsou to jediné, co je na něm zajímavé.

To, co nás dělá lidmi, je to, že nejsme perfektní. Všichni děláme chyby, někteří jich dělají víc, někteří míň. Někdo si přizná, že chyby dělá, a někdo ne. Tvrdí, že je perfektní, což je ironické, protože to je jen důkaz, že není.

Já chyby také dělám, hodně a pořád. Znáte ten pocit, když vám den proklouzne mezi prsty, je osm večer, ale vy máte pocit, jakoby jste zrovna vstaly. Tak jsem se cítila v tu chvíli, kdy jsem bezcílně bloudila obchoďákem a koukala na všechny ty zářivé výlohy. Připadala jsem si prázdná, né tak, že bych se chtěla zabít, nebo tak něco, ale spíš jako je mi 25 a od rána do večera pracuji, jako by všechno, co dělám, nemělo žádný smysl. Co je můj smysl života, co chci v životě dokázat? Na tuhle otázku jsem znala odpověď, koupit se velký byt s výhledem na řeku a žít v něm s mužem svých snů a dvěma dětmi. Co z toho mám? Nic. Jasně, najít svou spřízněnou duši nejde jen tak. Nejde jen tak ráno vstát a říct si: „Tak a dneska potkám lásku svých snů.” Takhle svět bohužel nefunguje. Mohla bych mít alespoň ten byt, ale co dělám místo šetření na něj? Nakupuju knížky tak často, že je ani nestíhám číst.

Je vtipné se někdy podívat zpět, jak perfektně to vlastně funguje. To, co chcete dostanete, když to nejmíň čekáte. Tedy v mém případě až chvíli po tom.

Zrovna, když jsem se začala smiřovat s představou, že budu navždy sama, (ano vím, že jsem trochu dramatická :)) se to stalo. Nastupovala jsem zrovna na eskalátory, a protože jsem strašně šikovná, tak jsem zakopla. Už se mi přehrával celý můj život před očima, protože spadnout ze shora eskalátorů a skutálet se až dolů, by vážně nedopadlo dobře. To se naštěstí nestalo, bůhví jak by celý můj život pak vypadal, ale naštěstí mě někdo zachytil.

Znáte takové ty momenty z filmů, kdy se do sebe dvě postavy zamilují na první pohled. Ten magický moment, to byl on.

To byl on, má spřízněná duše a můj budoucí manžel. Kdybych se ho tehdy nezeptala na číslo, nejspíš už bychom se nikdy znovu neviděli a nikdy bychom neprožili ten pohádkový život, o kterém jsem vždycky tak snila. A hlavně bychom neměli naše dvě krásné dcery, Lucy a Robin, které budou jistě důležité v příběhu někoho jiného a budou moct psát ten svůj.

Autor: Markéta Malá (15 let)

Text vznikl v rámci Letní školy tvůrčího psaní jako praktické cvičení. Text nebyl redigován.